Každý lezec tuší, že takové vychytávky, které má nyní
k dispozici, nám po sedmidenní hokně nenadělil Bůh. Stojí za tím dlouhý vývoj, který měl svá zajímavá místa a lezci se leckdy dost pobavili. Deset lezeckých vychytávek, o kterých jste možná neslyšeli, je tu.
1. Sportovní lezení bez nýtů bylo zakázané. Nýty se v Evropě poprvé objevily po roce 1920,
i když v Yosemitech navrtal první borháky George Anderson již v roce 1875. V roce 1939, Raffi Bedayn, David Brower, John Dyer a Bestor Robinson umístili dva slaňáky při svém prvním výstupu na Shiprock v Novém Mexiku. V průběhu srpna 1946 přidal John Salathé do skály Lost Arrow Spire první štand, a tak se uskutečnila první vícedélka se současným jištěním.
2. Vrtačky změnily cesty. Než přišla na řadu bezdrátová vrtačka, byla vyvrtat díru na nýt nebo borhák děsná facha. Proto cesty z osmdesátých let jsou tak málo odjištěné. Změna přišla až s rokem 1987. Chris Grover, Sean Olmstead, Doug Phillips použili vrtačku Bosch Bulldog k navrtání cesty Churing in the Wake (5.13a).
 |
| Luke Neufeld v cestě Churing in the Wake. |
3. Než byla vymyšlena taková věc jako rope bag, to se lezci taky načekali. Až do roku 1989 se lana vláčela prachem a špínou či byla nošena na modrých plastových celtách. S prvním rope bagem přišel Scott Frye, který se inspiroval
v Japonsku. Rope bagy připomínaly rolování burrita a Frye jich nechal vyrobit 500 kousků. Prodal je za dvě sezóny a celkově o ně nebyl moc velký zájem. Vše se změnilo, když do tohoto odvětví vstoupila firma Metolius Climbing, která víceméně Fryovi ukradla nápad
a na počátku devadesátých let masově rozšířila rope bagy po celé Americe.
4. První popis fíglů celé cesty (pozn. anglicky beta) uviděl světlo světa okolo roku 1981. Za vše se vděčí texaskému lezci jménem Jack Mileski. Ten ji spolu s VHS kazetou svého přelezu cesty Kansas City (5.12) předal svému kamarádovi Gunkie Mike Freemanovi.
5. Prvního vymazleného beta průvodce, který byl uveden do tisku má na svědomí Christian Griffith. Beta průvodce byl otištěn v článku Learning to Crawl v časopisu Climbing. Na svoji dobu to bylo poněkud neobvyklé, neboť tyto velmi cenné informace
o cestách se jen tak nepředávaly, a když, tak ne v takových detailech.
6. Prvně cvaknout karabinu do nýtu, potom cvaknout další karabinu do předešlé
a nakonec nacvaknout lano. Toto je jedna z metod, který předcházela expreskám.
Proto bychom měli na tomto místě poděkovat colorádskému lezci Jimu Ericksonovi, který nám vymyslel v roce 1972 expresku.
7. Vnitřní umělé stěny. To je téma, který je tu s námi od roku 1987. Tehdy byla ve městě Seattle otevřena první s názvem Seattle's Vertical Club. Poté se s nimi už roztrhl pytel. Na druhou stranu venkovní umělé stěny tu byly mnohem dříve. Taktéž v Seattlu a to v rozmezí let 1938-1939. Tato venkovní stěna je umístěna v západním Seattlu, měří 7,5m
a dodnes je hojně navštěvovaná.
 |
| Dnešní podoba Seattle's Vertical Club. |
8. Před oficiálními cvičnými stěnami se trénovalo po garážích. Říkalo se jim woodies a tento pojem se objevil ke konci osmdesátých let. Ve zkratce šlo o to, co má dnes každý profesionálnější lezec doma.
9. Ačkoliv magnézium na rukou umožnilo vylézt obtížnější cesty, není doposud všude povoleno.
(O tom můžeme my Češi něco vyprávět.) První zpopularizování tohoto bílého prášku přišlo s filmem La vie au baut des doigts (1982), ve kterém hrála mega star Patrick Edlinger.
10. A konečně, kde bychom byli bez bandáží, tapovaček a dalších vychytávek, které nás drží jakš takš pohromadě. Tuto sféru odstartovala ve čtyřicátých letech firma Sierra Clubber Art Argiwicz a od té doby je toho víc a víc. Za redakci Odsedky vám však přejeme, aby jste těchto vychytávek potřebovali, co nejméně.
Článek vznikl jako volný překlad a je upravenou verzí anglického originálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat